ZX Microdrive

ZX Microdrive je magnetické páskové vstupně/výstupní paměťové zařízení vyvinuté roku 1983 firmou Sinclair Research Ltd. pro jejich domácí počítač Sinclair ZX Spectrum. ZX Microdrive se později používalo pro počítače Sinclair QL a ICL One Per Desk.

ZX Microdrive je mechanika používající pro záznam páskové záznamové magnetické médium uložené v kazetě. Mechanika obsahuje magnetické čítací a zapisovací hlavy (podobně jako v klasickém kazetovém magnetofonu) a mechanizmus, který zabezpečoval pohyb pásky. V ZX Microdrive kazetě je nekonečná smyčka magnetické pásky široká 1,9 mm s délkou 5 m, která se odvíjí ze středu a zároveň navíjí na vnější obvod bubínku. Rychlost pohybu pásky je 76 cm.s-1, kapacita média je cca 100 kB (ZX Microdrive pro ZX Spectrum má kapacitu 85 kB). Zápis je sekvenční a přístupová doba k libovolnému místu pásky je do cca 8 sekund. Média jsou relativně nespolehlivá. Při formátovaní jsou označovány chybné sektory a běžně se stává, že se po několika formátováních pásky dospěje ke kapacitě 70-80 kB (někdy se však po formátování kapacita oproti poslednímu stavu i zvýší). U počítačů ZX Spectrum je mechanika externí (připojená prostřednictvím ZX Interface 1, je možné připojit až osm mechanik). U počítače Sinclair QL jsou dvě mechaniky integrované přímo v počítači a další je možné připojit externě. Záznam na Microdrive ZX Spectrem není kompatibilní se záznamem na Microdrive Sinclairem QL, který změnou struktury dat dosahoval na stejném mediu vyšší kapacity (cca 100kB).

U ZX Spectra z nějakého důvodu nenašla většího rozšíření (ačkoliv ZX Interface 1, umožňující připojení microdrivové jednotky, uměl spoustu dalších užitečných věcí - mimo jiné RS-232 a síťové propojení počítačů), což bylo většinou zdůvodňováno malou spolehlivostí. Za náhradu ZX Interface 1 lze považovat DISCiPLE, který zachovával síť a dokonce zlepšil její možnosti, zachovával softwarovou kompatibilitu s microdrivem, ale místo kazetek s nekonečnou páskou používal disketové jednotky a místo sériáku byl interface vybaven paralelním portem pro připojení tiskárny. Z jeho pozdější verze (+D) se pak ale už i síť vytrácí...

U Sinclairu QL je to jinak. Má přímo dvě microdrive jednotky zabudovány, na microdrivech se distribuuje s oftware, ať chcete, či nechcete, s microdrivem do styku prostě přijdete. (Zvlášť, pokud máte QL bez dalších periferií).

Výhody microdrivu jsou jasné.
Malá kazetka se dobře skladuje, v pouzdře velikosti zhruba obalu od standardní magnetoofonové kazety máte capsule hned čtyři. Ačkoliv jde o pásku, je nahrávání celkem rychlé. Skoro se blíží rychlosti nahrávání z tehdejších (pomalých) disketových jednotek, určitě je rychlejší než disketovka u Commodore 64, řekl bych, že je i rychlejší nebo i srovnatelné s disketovkou FD-5 pro Sord nebo se sériovými disketovkami od Atari 800. Zařízení je kupodivu docela spolehlivé. I po skoro třiceti letech funguje. Většina originálek (nebo všechny?) mi šly přečíst. Přeci jen je ale potřeba vytvořit si kopii - bohužel ta většinou vyžaduje přítomnost originálky v druhé jednotce, takže vás pracovní kopie ochrání před poškozením originálky jen polovičatě.

Jeho nevýhodou je, že se nevyrábí, a tak se nedá nová capsule sehnat. Bazarově seženete buď použitou, nebo sice nepoužitou, ale třicet let starou. Jako mechanické zařízení má tu nevýhodu, že by logicky mělo podléhat opotřebení. Co považuju za největší slabinu, je přítlačný systém, který tlačí pásku proti čtecí a zapisovací hlavě. Je tam totiž plíšek, který na pásku přitlačuje čtvereček filcu, o který se páska při posunu otírá. Problém je, že mezi filcem a plíškem je cosi jako pěnový polyuretan, který stářím degraduje a rozpadá se. Filc upadne, páska se dře o rozpadlý polyuretan a microdrive nečte. Pokud jsem narazil na microdrive capsuli, která nešla přečíst, měla upadlý filc. Dobrá zpráva je, že RWAP umí takové cartridge OPRAVOVAT (opatřit je novým filcem). Kapacita kolem 128 kB se v dnešní době může zdát směšná, některé většá softwarové balíky (Integrated Accounts, Quill + Abasuc + Archive + Easel, ....) jsou proto rozděleny na několik capsulí. Xchange, tedy kancelář od Psionu, zdrcnutá do jednoho programového balíku, má bez doplňkových souborů přes 180 kB, takže by se na Microdrive nevešla.

V dnešní době SD karet s gigabajtovou kapacitou by se zdálo, že Microdrive nemá význam a může se hodit na smětiště dějin. Všimnul jsem si ale jedné věci, kterou bych označil za devalvaci úložného prostoru. Narazil jsem na to při úvahách o ZX-81. Navrhoval jsem připojit k němu MMC2IEC, který by obsluhoval SD kartu formátovanou ve FAT16 (stejný MMC2IEC mám připojený k VIC-20 a krom toho, že umí jen krátké 8.3 názvy, funguje dobře). Na takovou SD kartu se v pohodě vejde celá softwarová produkce pro ZX-81. Pokud ale máte půvoodní software na kazetách, víte, že máte vždy krabičku, v ní kazetu a na ní jednu hru. Nedovedu si představit, jak by se řešila distribuce nových her. Jistě, můžete si stahnout z internetu, ale tím právě přicházíte o krabičku s barevným přebalem. Koupíte si tedy - co? Zase SD kartu? Dvougigovou, na které je nahraná hra, která má maximálně 16 kB? Kolik takových dvougigových SD karet budete mít? Stejně si to všechno sesypete na jednu (na PC, protože MMC2IEC neumožňuje připojení dvou karet a má natvrdo nastavené číslo disketovky 8). Ono probírat svou sbírku software tak, že probíráte krabičky s barevnými ilustračními přebaly, a nechat si vypsat na obrazovku dlouhý seznam nicneříkajících jmen, je docela rozdíl. Zvlášť, když je na krabičce něco, co na samotném ZX 81 už neuvidíte (a je pravda, že na něm neuvidíte žádný barevný obrázek). Prostě, správná kolekce software vypadá TAKTO. Rozhodně je to lepší než TOTO.

Vynecháním mechanických pohyblivých částí by se dala microdrive capsule redukovat na 128 kB nějaké sériové RAMky nebo FLASHy. Viděl jsem i 132 kB sériovou FLASH. Vzhledem k tomu, že sektor na ZX Microdrivu má 15 bajtů hlavičku a 512 bytes data, odpovídaly by dva FLASH sektory této pamměti velmi přesně jednomu sektoru na ZX Microdrivu. V podstatě by stačilo vytvořit klon Interface 1 (které je velmi jednoduché - obsahuje jen ROM, sériák, připojení sítě - všechno se to dá nacpat do CPLD, jak ukazuje projekt ZXMMC. Evidentně se už někdo snažil i o SLOŽITĚJŠÍ ŘEŠENÍ. V podstatě pak jde o úpravu ROM a nahrazení rutin pro čtení a zápis sektoru tak, aby místo skutečného microdrivu byla použita FLASH cartridge. Sériové FLASH mají obvykle 8 nebo 9 nožiček, takže není problém je posadit na destičku (nebo do cartride) s přímým konektorem nebo SD konektorem (případně s ploškami pro kontaktní keramické kuličky). V zásadě tedy jde jen o úpravu ROM. Na Spectru by se spolu s tím hodilo adaptovat ještě síťové rutiny z DISCiPLE které má práci se stítí přeci jen propracovanější (víc připomíná QL, i když s ním asi nebude kompatibilní).

Pravda, znamená to, hlavně u QL, vykuchat stávající microdrivy. Druhá možnost by byla použít Busyho metodu "KLINIEC" a postavit zařízení, které by komunikovalo s čtecí a zapisovací hlavoou stávajícího miicrodrivu. Znamenalo by to poznat, že se Microdrive motor otáčí (dokonce by mohl generovat dynamem proud pro inteligentní catridge!), a sypat na čtecí hlavu data a zároveň odposlouchávat, jestli zapisovací hlava nezapisuje (a tato data ukládat do paměti cartridge). To by předpokládalo, že cartridge bude mít vlastní inteligenci (tedy vlastní procesor). Složitost tohoto řešení si představit neumím (kde bude brát napájení? Z baterie? A vy budete u svých "cartridgí" baterie vyměňovat nebo dobíjet? Nebo ten nápad s dynamem poháněným kladkou pro posun pásky není tak hloupý?).

Stránka byla už zobrazena: 764 ×
  Aktualizováno: 29. 3. 2018, 17:39